poslední změna 4. prosince 1997
scházíme se v den, který nikdo za svátek nevyhlásil, ale který se nenápadně svátkem stal a získal tradici.
V našich dějinách tohoto století není mnoho událostí, k nimž bychom se dnes mohli přihlásit úplně a bez výhrad. Ale spontánní veřejná vystoupení českých studentů na obranu svobody mezi ně docela jistě patří. Od 17. listopadu 1939 přes protest v únoru 1948, majáles roku 1961, podzim a zimu 1967 až po 17. listopad před osmi lety, pokaždé to byli právě studenti, kteří prokázali cit pro politickou chvíli.
Činy si vynutil uzrálý čas. Rozpoznaná šance a odvaha chopit se jí. Ozvat se, pohnout se z místa.
Ale jen tak se rodí odpovědnost. Jako odpověď, jako odvážné přitakání šanci. Odpovědnost má ten, kdo je s to odpovědět na otázku, kterou si klade také on sám. A tak se stalo, že několik tisíc mladých lidí - mezi milióny pouze hodlajících - se skutečně odhodlalo. Zde je tedy jádro událostí, na které můžeme být hrdi.
Kdybychom si však tyto příklady připomínali jenom proto, abychom na nich budovali nějakou novou kolektivistickou hrdost, nedostáli bychom jejich smyslu. Jde o to osvojit si je osobně. Uchovat jejich rozměr v nás.
Přicházím tedy, jako ministr demokratické vlády pověřený řízením školství, abych vám studentům řekl, že jsme vám zavázáni. Pouhá slova vděčnosti a chvály by však bylo málo. Jistě ode mne očekáváte, že obojí doplním čímsi praktickým.
Starost a péče o systém veřejného vzdělávání nemůže totiž být nesena jen vzpomínkou a závazky minulosti. Znamená také - a možná především - povinnost udržovat, obnovovat a rozvíjet to nejvzácnější, co máme, totiž nadání a schopnost lidí. Vzdělání je sice osobní a vratná investice, současně a zejména je také trvalým zdrojem obecné soudržnosti. A jsou profese, u kterých se odhad osobní prospěšnosti teprve postupně konstituuje jako součást obecného odhadu. Něčeho, čemu bychom mohli říkat celospolečenský IQ. Lidé a jejich nadání tedy nepatří státu, nejsou pouhým "lidským kapitálem" vkládaným tam, kde se očekává největší užitek. Nikdy totiž nevíme předem, kde největší užitek vznikne. Proto nejlepší péče o každý talent je posléze ten nejjistější zdroj růstu a blahobytu.
A musí ovšem zůstat plně v rukou a v odpovědnosti všech účastníků vzdělávacího procesu. Úkolem státu je transparentní evaluace a cílená podpora na jejím základě. Základní podmínkou je však svoboda - nejen svoboda bádání a tvorby, ale svoboda osobnosti a z ní vyplývající praktická práva. Tak se teprve vytváří prostředí, v němž se výchově a vzdělávání daří. Protějškem této svrchovaně žádoucí občanské svobody je schopnost vést a vzdělávat studenty k tomu, aby si svobody vážili a dokázali se jí zastat.
Druhou základní podmínkou - a tady už se dostáváme do oblasti praxe - jsou nezbytné prostředky materiální. Narozdíl od statků duchovních, které se dají rozmnožovat nebo předávat, aniž bychom o ně sami přišli, jsou hmotné statky z povahy věci omezené a konečné. Je mým úkolem přesvědčit partnery politického rozhodování, aby prostředků určených vzdělanosti přibývalo. A mým i vaším úkolem je nastolit toto téma v celé společnosti. Bohatství 21. století nebude zaručovat půda, ani suroviny či těžký průmysl, jak tomu bylo ještě donedávna, ale lidé, jejich znalosti, jejich vynalézavost a cílevědomost.
Český vzdělávací systém stojí na dobrých základech položených před více než sto lety a rostl z kořenů ještě daleko starších: Karlova univerzita, nejstarší vysoké učení za Alpami, oslaví brzy 650 let. Díky rozsáhlému vzdělání celé společnosti mohla naše školská soustava přežít i období soustavného ničení za okupace a potom. Uvolněním indoktrinačního krunýře se otevřel veliký prostor. Je na nás všech, abychom ho využívali. Je na nás, abychom se nedrželi jen vyzkoušeného, ale hledali také nové. Ti, kdo s tím začali, si mohou být jisti mou podporou.
Rád slyším, že vědomostní úroveň našich středoškoláků snese jakékoli srovnání. Gratuluji učitelům i studentům matematiky a přírodních věd. Jejich obory skvěle obstály v mezinárodním kontextu. Se zvláštním potěšením konstatuji, jak se zlepšují jazykové znalosti. Bez těch se do budoucna neobejde nikdo, kdo chce vážně pracovat nejen ve vědě, ale i ve všech oblastech praktického života. Také díky lepšímu jazykovému vybavení, než se dostalo třeba mé generaci se mohou dnešní studenti a členové akademických obcí stále častěji setkávat s kolegy z jiných zemí. Je to důsledek toho, jak se Evropa a svět prudce zmenšují a musí spolu komunikovat.
Právě při těchto setkáváních však vystupují i některé slabé stránky našeho vysokého školství. Jsou tu ještě jisté stopy rigidity. Vysoké školy sloužily kdysi jako ústavy pro výchovu zejména státních zaměstnanců: od lékařů, soudců a důstojníků až po učitele a duchovní. Odtud důraz na všude stejný rozsah a obsah, pevné curriculum, striktní vymezení oborů. Významné reformy postupně měnily toto poslání i postavení vysokých škol. Šlo už o výchovu vědců a techniků. Odtud tendence ke zužování oborů, k stále větší specializaci. Vznikl systém, který sdílíme se sousedními zeměmi. Měl a má své nepochybné přednosti: dobře propracované obory na vysoké úrovni, malé rozdíly co do vědomostí a průběh studia se snadno kontroluje.
Ale už i třeba v Německu - viz nedávný a klíčový projev prezidenta Herzoga - si dnes stále zřetelněji uvědomují malou flexibilitu tohoto systému. Počty studentů a absolventů neustále rostou a dosahují zhruba 30 % příslušných věkových skupin. Prezident Clinton nedávno oznámil, že USA chtějí dosáhnout hranice 50 %. I u nás se počet vysokoškolských studentů od roku 1989 podstatně zvýšil.
Nemá-li však tento růst zároveň znamenat pokles úrovně, musejí se i naše vzdělávací programy dále diferencovat. Typický absolvent už totiž dnes nevstupuje automaticky do státních služeb a nemůže se ani uživit jen ve službách vědy. Hledá si zaměstnání na velice proměnném a navíc silně zaplněném trhu práce.
V nejbližších letech můžeme navíc očekávat, že se tento trh otevře i přes hranice a naši lidé budou vstupovat do celoevropské konkurence. Tam může být na překážku jak rigidní specializace, tak i setrvačnost studijních programů: pro řadu nově vznikajících oborů platí, že než se zavedou jako studijní, může být nabídka pracovních míst někde jinde.
V podmínkách současného světa vynikají spíše přednosti studijního systému, obvyklého v anglosaských zemích: velmi pestrý výběr studijních programů: i těch prakticky orientovaných, důraz na výchovu k samostatnosti, možnost studovat mobilně, navázat na předchozí studium - ať doma či jinde. Pro zemi, jako je naše, je životně důležité usnadňovat výměny studentů mezi univerzitami, kratší i delší stáže a pobyty. Systém studia tu nesmí klást překážky. Začínající proces evropské integrace vysokým školám mnohé slibuje, bude od nich však také mnoho vyžadovat: nabídka studijních programů ve světových jazycích bude určitě jedním z těchto nároků.
Ve srovnání se studenty vysokých škol v jiných a bohatších zemích tráví naši studenti více hodin na povinných přednáškách a cvičeních. Mají ale nižší orientaci k samostudiu. Chybí moderní vybavení laboratoří, přístup k počítačům a samozřejmě i k internetu. Tyto nedostatky pak zvláště omezují možnosti vyšších forem studia postgraduálního. Jakkoli se slibně rozšiřuje spolupráce vysokých škol a ústavů Akademie věd, společná pracoviště jsou zatím spíše výjimkou. Přitom je to rychlá cesta, jak mohou studenti dostat příležitost pracovat s vyspělou technikou a účastnit se na projektech tam, kde se špičková věda a technika skutečně tvoří. Kooperovat ve výzkumu i výuce mezi univerzitami doma i v zahraničí - je další z takových cest.
Vysoký zájem o humanitní obory je jistě také reakcí na omezení minulé doby. Ale skutečný zápas o humanum motivuje dnes přírodověda a technika.Vzdělání je prostě jak humanitní, tak ekonomická kategorie. Stará odlišení se mění. Vznikají nové kombinace: etika, matematika s elektrotechnikou. Sociologie nebo ekonomie jsou spojitelné. Meziprostor je zdrojem inovací. Česká republika, nesmí být a nezůstane místem laciné pracovní síly nebo malebným muzeem.
Mladým lidem ovšem nelze předepisovat, jakému oboru by se měli věnovat, a už vůbec nechci cokoli, co by připomínalo neblahé "umístěnky". To, o čem mluvím je ohled vysokých škol na překotný vývoj vědomostí a trhů.
Prudký růst počtu posluchačů, nutnost flexibility - vyžaduji i daleko širší evaluaci a akreditaci. Kontrola této úrovně opět nemůže být v rukou byrokratů. Zákon o vysokých školách proto náležitě zdůrazňuje roli akreditační komise. Hodnocení kvality nebude jednorázovou formalitou, ale trvale opakovaným, veřejným aktem. A bude se týkat také výsledků vzdělávání, úrovně nových absolventů, doktorů i docentů. Proto chci posílit i vážnost státních závěrečných zkoušek, obhajob a habilitací. Obhajované práce jsou veřejnými dokumenty a musí být veřejnosti trvale přístupné. I to je forma transparence plynoucí z povahy demokracie.
Zákon, o němž mluvím, přináší několik dalších změn. Odstátňuje vysoké školy: ty se stanou samostatnými institucemi veřejného práva s vlastním majetkem a hospodařením. Nová míra samostatnosti vyžaduje, aby celá váha hospodářského řízení a rozhodování neležela jen na samosprávných orgánech, ale aby byl zastoupen i zájem veřejnosti a její kontrola.
Základem financování veřejných vysokých škol zůstane státní dotace. Ta se už řadu let řídí přesnými kritérii. Kapitola školství tvoří dnes něco přes 11% státního rozpočtu. Na vysoké školy přichází kolem 17 % této sumy. Podělíme-li celkový objem výdajů státu do této oblasti počtem studentů, dostaneme částku kolem 60 tisíc korun, která představuje průměrný roční náklad na studenta. Samozřejmě, že přijde o zdokonalování tohoto systému. Spolu s akademickou reprezentací budu usilovat o další jemnější a právně čistší kritéria. Zákon ministra i vysoké školy zavazuje vytvářet a zveřejňovat dlouhodobý vzdělávací záměr. Vzájemné srovnávání pomůže i k orientaci české společnosti na dlouhodobé významné cíle a jejich finanční zajištění.
Připravovaný zákon také poprvé umožňuje vznik soukromých a neuniverzitních vysokých škol. Domnívám se, že je to dobré. Obecný požadavek větší rozmanitosti a členitosti - se totiž týká zejména vysokých škol. Očekávání, která jsou se studiem spojována, mají obsáhlou škálu. Někdo si slibuje úspěch v zaměstnání či podnikání, jiný rozvoj osobnosti.
Univerzální a profesní orientace se nevylučují. Výkon ve výzkumu podpoří pestřejší specializace studia. Mnozí zaměstnavatelé si také u nás už stěžují, že vědění absolventů je zastaralé a neorientované na praxi. Najít souhlas všech stran debaty o vysokoškolské sféře není a nebude lehké: rozmanitost očekávání však volá po rozmanitosti studijní nabídky. Není s ní prostě nikterak v rozporu.
V Evropě, do které se hlásíme, má vysokoškolský systém dva pilíře: univerzitu a vysokou odbornou školu. Vysoké odborné školy si už dávno získaly své nepominutelné místo. Co do počtu studentů i kvality studia! Svou orientací na obory s dobrou budoucností, na praxi a internacionalitu se staly přitažlivé i pro špičkové abiturienty.
Ani my se nevyhneme této evropské normě. Otevřenost a prostupnost, dotyk a kooperace obou typů - nám tedy musí ležet na srdci. To čemu se jinde říká modulární systém vzdělávací soustavy - bude nejspíš a koneckonců i náš cíl. Cíl naší evropské kompatibility. Jasné přitakání široké základně principiálních vědomostí a znalostem u všech studujících, nevylučuje, nýbrž podmiňuje jasné ano k rozvinuté specializaci studentů, kteří směřují k vědecké kariéře.
Nová struktura vysokého školství reaguje tak na jinou výzvu doby: nebývalý růst vědomostí a potřeb zprostředkovat stále větší a stále dynamičtější učivo. Je totiž jasné, že navzdory tomuto růstu, čas studia nelze libovolně prodlužovat. Boom učiva neznamená pouze jeho rozmnožování, nýbrž také velmi rychlé stárnutí mnoha jeho částí. Není tedy možné ani žádoucí učit všechno jako jakýsi "hardware" vzdělání. Rozhodující je učit učení. Vyhledávání dat a fakt, jejich třídění. Rozhodující je - a tak se vracím k začátku své řeči - umět klást otázku, snažit se odpovídat na ní, získávat odpovědnost. Osobní odpovědnost. Vstupovat do kontextu.
Naše společnost je otevřená. Aby taková zůstala, musí si uchovat soudržnost. Aby si uchovala soudržnost, musí mít v sobě prvek vyrovnávání rozdílů. Sociální rovnováhu však do budoucna nezajistí žádné ideologické zjednodušení nebo třídní vidění světa. Zajistí ji schopnost nahlédnout rozdíl a pochopit ho jako cosi, co a apriori nerozděluje. Vidět ho jako cosi, co je podmínkou celého přediva vztahů. Vzdělání je zdrojem demokracie v komplexnějším a komplementárnějším světě. Identita, ať osobní či národní, je myslitelná jenom jako účast na nové komplexnosti. Jako dotyk s jinými kulturami a otevřenost i vůči nim. Nejde o benevolenci - ale o způsob úschovy vlastních hodnot.
Vstup do tohoto typu vzdělanosti bude namáhavý a náročný. Přetrvat v závětří provinciality a počkat si na lepší časy není však možno. Mluví-li nový vysokoškolský zákon o vzdělávacím záměru ministerstva, mluví o povinnosti mé, či mých nástupců, spolu s vámi - spolu se všemi chytrými hlavami země - formulovat motivující myšlenky, a umožňovat dostatečnou rozmanitost jejich realizace. Najít pro ně prostředky. Ty se získávají lépe, vědí-li všichni, oč usilují.
A ovšem půjde i o to najít odvahu k rozhodnutím. I v tomto systému hodnot je potřeba nejenom hodlat! Budeme se znova učit ohleduplnosti, sebekázni. A náklonnosti. Suše se tomu říká sociální kompetence. Míní se schopnost pohybu v komplexním prostoru svobody. Sociální kompetence je u nás často děsivě nízká. Představa jednoduché pravdy, vnutitelné - poučovatelsky - těm ostatním, zapustila hluboké kořeny. Výchova k dialogu a debatě, ke schopnosti uznávat stanovisko partnera, to patří na přední místo našich snah.
Vážení přátelé,
17.listopad, který bychom mohli označit za svátek uchopené šance, by nás dnes mohl inspirovat k úsilí o vzdělávací soustavu, která ctí výkon, ale nevylučuje nikoho předem, chrání tvořivost a odkrývá svobodu jako přirozený prostor bytí.
poslední změna 4. prosince 1997