poslední změna 4. prosince 1997
sešli jsme se v den, kdy si připomínáme současně dvě výročí, dvě dějinné události tohoto století, které se tak či onak vztahují k univerzitě a ukazují zároveň jak úzce jsou její děje spjaty s osudy společenství této země, tohoto státu. Dne 17. listopadu 1939 německá nacistická okupační moc brutálním způsobem zasáhla proti pilíři naší vzdělanosti, když uzavřela české vysoké školy. Po krátkém období svobodného života od roku 1945 se vlády v naší zemi ujala v roce 1948 druhá totalitní moc, moc stalinisticko-komunistická. Ta sice naši univerzitu neuzavřela, ale na dlouhou dobu spoutala její život svou ideologií a oklestila možnosti volného bádání a vzdělávání proti duchu dávné ideje a samotné substance univerzitní svobody. Budiž zde v úctě a pokoře vzpomenuto těch, kteří se stali obětí obou totalitních režimů. Z nich dvě jména studentů univerzity, Jana Opletala a Jana Palacha, symbolizují ve světě nejvyšší oběť svobodě. A bylo to vystoupení studentů 17. listopadu 1989, které lze symbolicky považovat za ukončení totalitních systémů, jež postihly několik generací inteligence a nejen ji, s trvalými důsledky. Nejde jen o vlastní zmařenou intelektuální potenci těch, jimž vzdělání bylo znemožněno, kterým byly vzaty podmínky bádání, i těch, kteří živořili pod příkrovem vládnoucího ideologického systému jaksi v koutku. Univerzita přežila, její bytí ve světové explozi informačních systémů a všeho toho, co nás dnes obklopuje spočívá v součinnosti její ideje s danou epochou.
Není pochyb o tom, že spojitost dnešních univerzit s univerzitami středověkými je pouze formální a historická. Zachovaly se formy, jež jako by byly neměnné vůči změněné skutečnosti. Rektor byl a je od středověku představitelem evropské univerzity latinského Západu, stejně jako fakulty zůstaly jejími oborovými sdruženími v čele s děkany, čestnými tituly doktorů a magistrů, zachovaly se promoce a řada dalších znaků jež dodávají univerzitám důstojnost, stejně jako ve středověku. Pragmaticky uvažující a jednající člověk naší sekularizované doby, který se odvrací od tradice, ponechal její vnější formy, jež mají už jen symbolickou povahu.
Přihlášení se k tradici je především obrácení zřetele k výchozímu bodu, k počátku, jenž dal smysl existenci univerzity. Její idea vznikla ve středověku rozvojem jeho městské civilizace, i když se opřela o antickou moudrost. Byla to idea univerzalistická, odrážela tehdejší hierarchii světa, v níž všichni učení měli stejným způsobem myšlení směřovat k hledání jediné pravdy, to jest řádu určeného Bohem. Korporace vzdělanců měly dokonce i jediným jazykem - latinou - hovořit o této pravdě, jež měla jinou povahu než sekularizované vědecké poznání dnešní. Pravdu měly nalézat v dialogu učitele se žákem, v němž se vzdělávaný stává nejen partnerem, ale je nositelem děje v tomto společenství zvaném universitas, jejíž substancí je svoboda. Ars - onen vlastní tvořivý proces, est natura liberalis, je duchovní svobodou samostatného úsudku a otevřeného projevu, libertas spiritus či libertas scholastica. Středověké studium generale charakterizovalo univerzitu vzhledem k jejímu univerzálně pojatému studijnímu řádu s plnými libertates i promočním právem zajištěnými honores. Tak se vyvinula akademická svoboda, s korporativními výsadami samosprávy i legislativy, svoboda pohybu scholarů i magistrů z univerzity na univerzitu, známé peregrinatio, jež umožnilo doplňovat znalosti a vyrovnávat úroveň škol. Akademický stav, v korporativních rámcích univerzit takto vzájemně spojených živými kontakty, se během středověkého vývoje dobral v kariérách takové prestiže, jaká ho posouvala až po bok aristokracie, vyjádřeno dobovým rčením: scientia nobilitat.
Když zvažujeme nad Zakládací listinou pražské univerzity zpečetěnou 7. dubna 1348, co vedlo českého a římského krále Karla IV. k rozhodnutí i výběru místa, vyniká osobní dynastický a imperiální zájem. Karel chtěl jako budoucí císař opírat svou moc o všechny tři hlavní sloupy křesťanstva podle tehdejších představ: sacerdotium - ztotožněné s papežstvím, imperium - císařství a universitas představující potenciál intelektu. Podobně jako jiné počiny, odráží i založení první zaalpské univerzity na východ od Paříže Karlův program vytvořit nové centrum impéria v dědičném království, které by bylo tehdy natolik silné, aby mohlo v této úloze obstát. I kdybychom pominuli zmínku o "obyvatelích království", jimž jsou v prvé řadě určeny výhody studií generale, kterou najdeme v převážně nepůvodní, převzaté formulaci textu zakládací listiny univerzity, máme tu doklad promlouvající ke středověkému člověku nadmíru jasně. Je to pečetní obraz typáře, který dal zakladatel pro univerzitu zhotovit, obraz, který univerzita dnes užívá jako svůj statutární znak, a který ve stylizované podobě vidíte i na gobelínu v čele této auly. Klečící král Karel podává zakládací listinu univerzity do rukou světce - věčného knížete, patrona české země a státu a tím mu svěřuje do ochrany rovněž univerzitu. Jednoznačně tak vyjádřil místo a postavení první univerzity impéria. Z toho také logicky vyplynulo, že funkce univerzitního kancléře, jenž měl dohlížet především na regulérnost udílení obecně platných doktorských a magisterských hodností, byla papežem, jediným oprávněným k takovému rozhodnutí, svěřena pražskému arcibiskupovi. Papež Kliment VI. již s předstihem 26. ledna 1347 vystavil bulu v níž výslovně uvádí, že na žádost krále Karla bude zřízeno v Praze, jako centru Českého království, obecné učení nejen k prospěchu města, dědičného království, ale rovněž k obecnému prospěchu všeho křesťanstva.
Rozmach a vysokou úroveň dosáhly na novém učení během dvou desetiletí jeho trvání jednak obory filozoficko-teologické čerpající podle vytčení zakládací listiny inspiraci od univerzity pařížské, jednak učení právnické řídící se od počátku vzorem univerzity boloňské. Pražské učení vyniklo i znaky intelektuálního prostředí, sociálně prestižní řevnivostí a hašteřivostí. Nechci říci, že jen na tom ztroskotal původní projekt zakladatele spojit pařížský a boloňský typ univerzit v novém obecném učení. Nepochybně však to přispělo v roce 1372 k vytvoření sociálně elitní korporace zvané universitas juristarum studii Pragensis - druhé pražské univerzity jež přežila do husitského období.
Daleko výrazněji se zmíněný rys projevil v soupeření o místa v misterských kolejích, v boji o volené akademické funkce a jiných náležitostech univerzitního každodenního života. Tady se často bitevní pole přenášelo do čtyř korporací univerzitních národů, jež ovšem neměly nic společného s moderním etnickým vymezením. V těchto teritoriálních sdruženích byli členové akademické obce rozděleni čistě podle regionálně-geografického principu, k němuž se ten který uchazeč přihlásil. Tak do nacia Bohemorum byli zahrnováni vedle národnostně rozrůzněných obyvatel zemí Koruny české, například Uhři a příchozí z jihovýchodních evropských krajin. Korporace národů představovaly na obou pražských univerzitách politickou bázi přesahující vnitřní rámce univerzitního života. Vyplývalo to z toho, že středověká universitas jako jeden ze tří pilířů křesťanstva se nevyhnula úloze arbitra jak ve věcech pravověří, tak církevní organizace. V těchto záležitostech se na ni obracela světská moc požadující stanoviska, o něž by opřela svá rozhodnutí. Tak to dělal v imperiálních zájmech Karel, ale mnohem víc potřeboval univerzitní pomoci jeho syn a slabý nástupce Václav IV. při otřesení své moci ve státě a ztrátě vlivu v impériu. Maje zajištěnu podporu menšinového a přitom velmi aktivního českého univerzitního národa pro své stanovisko k řešení papežského schizmatu novým koncilem, od něhož si sliboval obnovení svých nároků na vládu v říši, neváhal počátkem roku 1409 politickým aktem změnit váhu rozhodnutí jednotlivých naciones vysokou preferencí hlasů nacia Bohemorum. Dekret kutnohorský, o němž je řeč, přinesl zlom v dějinách obou pražských univerzit. Velká část scholarů a magistrů ze zbývajících tří naciones odešla dotčena postupem krále; pražské studium generale ztratilo prvenství mezi univerzitami impéria, jež mezitím vznikly, stávalo se jednou z regionálních univerzit s působností povýtce zemskou. Pražská právnická univerzita brzy na to zanikla a třífakultní učení, jemuž byl Dekret kutnohorský především určen, se redukovalo na jedinou fakultu svobodných umění. Nacio Bohemorum, které díky politické vůli krále ovládlo rozpadající se univerzitu, musilo počítat s nepřízní, ba nenávistí těch, kteří se po odchodu z Prahy uplatnili na jiných univerzitách, především říšských. Bylo to zvlášť nebezpečné pro ty, kteří se již předtím na pražském učení postavili za kaceřovaný reformní program viklefismu, jmenovitě pro rektora univerzity M. Jana Husa, kolem jehož názorů se nyní vedly ostré spory. Během nich pražské učení ztratilo politickou oporu krále i církevní moci, po odsouzení Husa a Jeronýma Pražského i na ně padlo ódium kacířství a v krátké době bylo postaveno před úkol posoudit a schválit přijímání podobojí, čtyři základní články (artikuly) vzedmutého sociálního hnutí, aby nakonec skončilo u kritiky husitského radikalismu.
Poměry na pražském učení se velice vzdálily univerzalistické středověké ideji univerzity. Papež pražské studium generale už v roce 1417 zrušil. Jeho rozhodnutí však mistři nerespektovali a univerzita si navzdory výroku církevní autority nadále osobovala promoční právo, hlavní atribut obecného učení, s tím, že nemohla zaručit obecné uznání udílených hodností a peregrinatio pražských doktorů a mistrů svobodných umění naráželo na potíže. Kdysi obecná role arbitra ve věroučných sporech a církevních záležitostech se na pražském učení redukovala na politická zadání kališnické veřejné moci, nejprve husitské šlechty, pak stavů. Univerzita se tak stala jistým prototypem reformačních regionálních akademií, a to i co do zabezpečení podmínek existence. Stavové vzali univerzitu na vědomí jako složku, kterou potřebovali a přiměřeně svým interesům spíš skrovně podporovali.
Oproti období počátků české husitské reformace, kdy dávalo impulzy politickému a sociálnímu dění, se tu pražské učení dostává do podřízené úlohy, Karolinum bylo vybíráno jako místo vhodné pro konání stavovských sjezdů, jak tomu bylo v prvním protihabsburském odboji českých stavů v roce 1547 i na počátku vzpoury roku 1618. Tragický konec rektora Jana Jesenského, zvoleného s nemalým přispěním aristokratické opoziční politické elity, jíž konal diplomatické služby, jako by tuto dlouhou epochu univerzitních dějin symbolicky uzavíral.
V teritoriálním a konfesně politickém vymezení evropských univerzit v období reformace a protireformace zhasínala někdejší středověká univerzalistická idea univerzity a spolu utrpěla i někdejší libertas scholastica. Svobodné usilování o pravdu obsažené v univerzitní ideji jako její štít se podřizovalo politicko-ideologickému principu či citu a konfesně-politicky orientovaná učení se stala instrumentem dominationis veřejného života. V Praze to konkrétně vyjadřuje vznik druhé vysoké školy přispěním panovníka - klementinské jezuitské akademie v roce 1562, když se mu nepodařilo vymanit reformační karolinské učení z vlivu opozičních stavů.
Současně s tímto pohřbením univerzalistické středověké univerzitní ideje však se nezávisle zrodil proud humanismu, jenž ideu obnovil a obohatil novými principy, když veškerou novověkou civilitas podmínil volností vzdělávání, nezbytného pro stále širší okruh sociálních vrstev. Z toho čerpalo pražské karolinské učení impuls k organizování systému jednotně řízených městských latinských (partikulárních) škol a dosáhlo tak, že Čechy měly na přelomu 16. a 17. století jednu z nejhustších školských sítí v evropském kontextu, a to i ve srovnání s vyspělými krajinami Německa či Nizozemí. Tento systém latinského městského školství, personálně i metodicky obstarávaný Karolinem, byl co do účinnosti a funkce v Evropě ojedinělý. Byl to mimořádný vklad české vzdělanosti i do budoucna a univerzita mohla nadále svou autoritu opírat o zástup svých absolventů působících ve všech koutech jako vzdělaná městská honorace, přesahující vlivem i do mocenské elity. To je vklad neocenitelný.
Přistupme však k humanistickému tvaru univerzitní ideje, která se pod vlivem přírodních věd a nové filozofie obrací k pluralismu sekularizovaných nauk, jež všechny mají směřovat k odkrývání pravdy nově chápané jako jistota vlastních metod. Popravdě řečeno nejde tu o sekularizaci ideje pravdy, která, pokud je chápána absolutně vždy spočívá v transcendenci. Nicméně tady začíná sebevědomí vědce nového věku, jenž spolehl na univerzální jistotu své metody. Evropské univerzity, mezi nimi i obě pražské, setrvávaly poměrně dlouho u tradiční scholastiky, nesoustředily všechny cesty jež podle humanistické ideje měly vést k pravdě. Nemohly proto poskytnout sumu vědění a vzdělání v době, kdy knihtisk převratně zrychlil a rozšířil informace na jedné straně prakticistních, instrumentálních znalostí, na druhé straně teoretické sekularizované vědy. Jedno ani druhé se nestalo součástí stěžejních učebních plánů. Empirická pozorování, vědní aplikace a experiment zůstávaly privátní zálibou magistrů, k skutečné vědecké činnosti se však většinou dostávali až mimo univerzitní působení, což je zvlášť patrno v rudolfinském dvorském okruhu. Je to stále ještě doba, kdy je univerzita místem, kde se mají sbíhat všechny cesty směřující k pravdě - universitas veritatum, celek pravd a vzdělání. Osobnosti vysoko předčící průměr, jako byl Tadeáš Hájek z Hájku, prosluly znalostí lékařství, astronomie, botaniky, organické chemie a filozofie, někteří spojovali medicínu s fyzikou, matematikou, mechanikou a filozofií, jako Jan Marcus Marci z Kronlandu a podobně.
Podmínky k plnému rozvinutí těchto globálních vědomostí a jejich včlenění do učebního programu dalo po pohromě pražských vysokých škol během stavovského povstání 1618-20 a jeho následcích, spojení trosek karolinské univerzity s klementinskou akademií roku 1654 v nově konstituované Karlo-Ferdinandově univerzitě (s tímto názvem žila do roku 1918). Tehdy se po dlouhé době obnovila činnost čtyř fakult, jež měla univerzita v předhusitské době. Proslulost osobností, které se tu soustředily z různých center vzdělanosti katolické Evropy, na něž v dalších generacích navázali učenci domácí, založila jistý věhlas mezinárodní pražské univerzity, což se projevilo přílivem studentů ze zahraničí. Zejména v oborech právnického studia, ale též ve filozofii spolu s teologií, kde působil učenec evropského formátu Rodrigo Arriaga, oceňovaný vysoko René Descartem, je to markantní. Pražské učení prolomilo někdejší regionální izolaci. Ilustrativně budiž vzpomenuto, že studium tu s oblibou vyhledávali katolíci z Irska.
Stát, který se zpočátku soustředil na protireformační kontrolu univerzity, postupně na ni kladl další nároky. Měl zájem, aby vychovala znalce v administrativní, merkantilní, ekonomické, technické, zdravotní, kulturní a výchovné praxi, což nebylo v prvotním plánu universitas veritatum směřující k celku vzdělání, kde znalosti potřebné pro určitá povolání měl student získat jako vedlejší produkt jaksi samozřejmě. Zvlášť osvícensko-absolutistický stát 18. století, který se plně ujal řízení univerzit, vnucoval vysokému učení velmi razantně nové speciální obory báňské, polytechnické, agrotechnické a jiné. V tomto duchu považoval za zbytečné uchovávat latinu jako výlučnou univerzitní vyučovací řeč a povolil nadále stále víc preferovaný jazyk státních úřadů - němčinu.
Lineárně koncipovaný josefinismus v poslední čtvrtině 18. století zbavil univerzitu de iure starobylého statutu generálních studií a spolu s tím tradičních korporativních výsad, o něž se opíraly dávné akademické svobody. Členové univerzitní akademické obce jednoduše splynuli s občany státu, s jeho intelektuální vrstvou státních úředníků, společně s těmi, kteří studovali a vzdělávali se, aby se úředníky, soudci, lékaři, techniky, důstojníky, kněžími či učiteli mohli stát.
V době napoleonských válek se pražské učení, předtím navazující mezinárodní kontakty, dostalo do policejní izolace a současně se i v jeho životě odrážely kontroverzní nacionální vztahy formující se občanské společnosti. To vrcholilo v národním a sociálním programu revoluce roku 1848, kde se mimo jiné prosadil požadavek druhého vyučovacího jazyka na univerzitě - češtiny.
Podstatné reformy pod dojmem revoluce v letech 1848-49 uvolnily univerzitě cestu k postupnému nabírání habitu moderní vysoké školy s trvalými, dodnes patrnými rysy. Zprvu spíše po stránce právní a organizační se připravovala změna někdejšího esoterického charakteru odvozeného z archetypu univerzitní ideje. To, co se nepřestalo zvát univerzitou, se postupně stávalo lépe či hůř vybaveným státním zařízením odborného školení pro určitá povolání. To, v čem ještě Humboldt viděl pouze vedlejší produkt univerzity, vyplývající z její podstaty, se stalo její hlavní náplní. Naproti tomu archetypální základ univerzity - universitas veritatum, celek vzdělání, se stále víc opouštěl, považován za jistou nadbytečnou antikvitu. Popravdě řečeno onen souhrn vědění není praxi k ničemu, vytváří však komplex vědecké a mravní vzdělanosti, na němž je postavena evropská kultura. Rozrůstající se počet specializovaných oborů přinášel od sklonku 19. století tolik nových poznatků, že je v celku těžko bylo postihnout a idea "absolutního vědění", jak byla chápána ještě na začátku století obecně vzala za své. Současně s tím, se objevily a stále znovu vracejí úvahy o možnosti a povaze nové obnovy univerzitní ideje a jejím poslání v souladu s touto epochou, jež při všem co obohatilo její informační systém, strádá dezintegrací.
Metoda a technika se staly základem "pozitivního" pojmu vědy. Začala transformace celého vysokoškolského studia trvající podnes. Kdysi bývalo určeno pro úzkou vzdělaneckou elitu. S profesionalizací povolání od sklonku 19. století rostou požadavky, aby univerzita převzala úlohu instrumentální vzdělávací a badatelské instituce vychovávající odborníky různých profesí, od roku 1897 už nejen muže, ale stále ve větší míře i ženy.
Sluší se podotknout, že v tomto rozmachu struktury pozitivních věd od roku 1882 v Praze zprvu vzájemně soutěžily dvě univerzity, česká a německá. Rozdělení původně jednotného učení se stalo nezbytným při nacionalizaci občanské společnosti u nás, vydrželo do zániku německé univerzity v roce 1945.
Nutno si uvědomit, co všechno měla plnit česká univerzita, co od ní očekávalo národní hnutí z něhož vzešla. Spočívala na ní hlavní váha výchovy podstatné části národní inteligence. Do roku 1918 byla jedinou českou univerzitou. Generace zakladatelů moderní české univerzitní vědy v 80. a 90. letech si tuto kulturní, ale i politickou odpovědnost uvědomovaly, jak svědčí díla i výsledky působení zakladatelů vědeckých škol, poměřitelná evropskými, někdy i světovými měřítky v určitých oborech. Na univerzitně vzdělané inteligenci spočívala nejen prestiž vědecká a kulturní, často přebírala i roli politiků národního společenství. Tu nelze pominout alespoň jedno jméno, profesora univerzity Tomáše Gariqua Masaryka, jenž se stal při vzniku samostatného československého státu jeho prvním prezidentem. Připomeňme, že Univerzita Karlova se vydatně podílela na vybudování vysokých škol v novém státě a má tudíž právem zásluhu o jeho obecně uznávanou kulturu a vzdělanost.
poslední změna 4. prosince 1997