poslední změna 4. prosince 1997
sešli jsme se dnes v této starobylé síni, abychom si připomněli nejen významné jubileum českých studentů, vysokých škol a naší univerzity zvláště, ale abychom oslovili celou naši a světovou veřejnost připomenutím, že Univerzita Karlova vstupuje dnešním dnem do svého slavného 650. výročí založení. A že, když dovolíte, spolu s ní si toto jubileum připomínají i ostatní české a evropské univerzity. Neboť nejde jen o tuto univerzitu, nejde jen o záležitost českou. Rád bych zdůraznil, že jde v pravém slova smyslu o velké výročí světové kultury, o připomenutí významu vědy pro společenský vývoj, o význam vzdělanosti pro budoucnost lidstva, o význam idejí svobody a demokracie, bez nichž by univerzity nebyly nikdy svobodným prostředím pro výměnu názorů a pro vytváření nové vědy a technologií. Právě proto připoutává jubileum založení Karlovy univerzity pozornost nejen oněch 135 zahraničních univerzit, se kterými nás pojí společné projekty a úzká spolupráce, ale i mnoha dalších významných světových vědeckých organizací, které budou konat svá setkání v Praze, na Univerzitě Karlově, jak o tom svědčí více než 150 ohlášených mezinárodních setkání a kolokvií.
Není pochyb o tom, že očekávaný průběh jubilejního roku přinese mnohé nové poznatky, nové formulace vědeckých problémů i výsledků. Není však také pochyb, že přinese i nové otázky a jak doufáme, i nová řešení.
Blížíme se ke konci našeho milénia a magická výzva, často spíše symbolicky spojující proměny doby s příchodem nového tisíciletí, jistě nalezne svůj odraz i v otázkách, které budou na naší univerzitní půdě projednávány v příštím roce. Budoucnost univerzit, způsob jak budou čelit problémům, které přináší technologické revoluce současnosti a příštích zítřků, obrovský růst lidské populace, jež se dostává do hlubokých rozporů s ohroženou přírodou a znesnadňuje naši budoucnost vyčerpáním zásob surovin a neodvratitelným a nenahraditelným poškozováním životního prostředí, nezadržitelný a dosud neovlivnitelný růst spotřeby, to vše a mnohé jiné klade naléhavou otázku, jaká bude budoucnost a činnost univerzit v příštích letech. Slyšíme a vnímáme mnohé kritické hlasy na adresu univerzit, u nás i ve světě, mluvící o jejich uzavřenosti, o jejich konzervatismu, malé adaptivitě na potřeby průmyslu a nedostatečné kapacitě jejich vědeckých výkonů, a slyšíme rovněž hlasy, které by rády odsoudily univerzity jen k pedagogické práci a ponechaly vědecký výzkum mnohem organizovanějším vědeckým ústavům. Slyšíme názory kritizující leckde přeplněné učebny, nedostatek individuálního působení na studenty, chaos ve výuce, nedostatek pevného řádu studia, finanční náročnost univerzitní výchovy, i to, že je určena jen pro malou část veřejnosti toužící po vysokoškolském vzdělávání.
Dámy a pánové, rád bych vás ujistil, že tyto a podobné výtky vnímáme jako důležitá upozornění, která nám dávají významné podněty k novým aktivitám. Víme však také, že podobných nedostatků univerzit a doporučení na jejich adresu bychom nalezli v jejich předlouhé historii nespočet. Možná právě díky tomu a své schopnosti nejen učit jiné, ale také sebe samy, existují univerzity podnes, stále se rozvíjejí a zdokonalují směrem ke své demokratizaci, modernizaci a ke zlepšování své kvality.
Avšak přesto,co je a co by i v budoucnu mělo být nejdůležitější úlohou univerzit? Řečeno s profesorem Iljou Prigožinem, je to především předávání vědění a vytváření nové vědy a technologií. Všichni si jistě dobře uvědomujeme, že oním předáváním vědění není a nemůže být pouhá reprodukce poznatků, ale skutečné učení a vzdělávání, což je již ovšem aktivní dialog mezi profesorem a studentem, hledání a nalézání odpovědí na základní otázky vědeckého poznání, které je neoddělitelnou součástí lidské kultury. Právě to vyžaduje vnitřní, zdůrazňuji vnitřní, otevřenost univerzit, jejich prostupnost odstraňující úzké hranice oborů, ony hranice dědictví racionalismu 19. století, spěchajícího vytvářet úzkou specializaci věd, která uvrhla v zapomnění kdysi samozřejmou vzájemnou univerzitní interakci profesorů, profesorů a studentů a jejich vzájemný dialog, umožňující chápání souvislostí. Tato tak potřebná transdisciplinarita či crossdisciplinarita znamená otevřenost univerzity nejen pro studenty, ale i profesory a možná především právě pro ně! Znamená i prohloubení již existujících trendů v pěstování filozofie či historie moderních věd, ke zdůraznění kulturních interakcí vědeckých disciplin.
Bylo již mnohokráte zdůrazněno, že univerzity jsou školami demokracie. Snad právě v naší zemi, stejně jako v ostatních evropských státech, které prošly obdobím komunistických režimů, je to zjištění mimořádně podstatné. Zde se rodí a vzdělává nová společenská a politická elita národa, příští političtí vůdci, kteří budou utvářet budoucnost země. A podobně je tomu na celém světě, kde každodenně do poslucháren a laboratoří i knihoven přicházejí milióny mladých lidí, aby se vzdělaly a připravily pro svou příští úlohu ve společnosti. Bez ohledu na barvu pleti, rozdíl kultur či náboženství má jejich snažení v mnohém stejné cíle, neboť patří k povaze univerzit, že svým posláním, zvláště pak pěstováním vědy a vzděláváním musí být nutně nadnárodními a multikulturními institucemi. Především v této multikulturnosti světa je obsažena i další naléhavá výzva pro univerzity příštího tisíciletí. Zdá se, že právě jim náleží úkol ukázat cestu i způsoby, jak překročit ony hranice mezi kulturami a náboženskými systémy, které tak ostře dnešní svět rozdělují či pokud vedou uvnitř státních hranic, vyvolávají národní a náboženské konflikty z bezradnosti jak je řešit, plodí agresi, nesnášenlivost a násilí. Výchova k toleranci a demokracii je ovšem na univerzitách založena především na vnímání akademického prostředí, na podílu studentů na životě univerzity, na tom, že se jim dostává příležitosti hájit své názory ve svobodné diskusi, že žijí v prostředí rovných, kde nemá místo a váhu argument založený na výsadě nadřízenosti.
A zde se dostáváme k další příští úloze univerzit. Vždyť pojítkem mezi lidmi a zejména mezi námi Evropany, nemůže být jen trh a ekonomika, společná měna a nadstátní politická organizace, ale také společné duchovní vnímání světa, společná kulturní tradice, neboť, řečeno s Heideggerem, věda a technika sice zkracuje vzdálenost mezi kontinenty, avšak nepřibližuje člověka člověku.
Dámy a pánové, moderní svět a příští tisíciletí nás a naše univerzity staví před řadu nových skutečností a výzev. Jednou z nich je nepochybně i revoluce v komunikaci, v informatice, která již nyní usnadňuje a otevírá přístup k informacím v celosvětovém měřítku. Informační dálnice se stane zřejmě nejen pojítkem, ale skutečným zrychlením cesty k novému světu, v němž dojde k diktátu a infiltraci informací do nejintimnějších koutů soukromí člověka. Avšak informace k čemu? K poznání nepoznaného, k vědeckým objevům? Jak s novými informacemi naložit, k čemu je použít?
Kde a jak se v této nové situaci bude pěstovat to, co nazýváme etickou a morální normou, kde a jak budou vychovávány příští generace k mravnímu imperativu lidství? A stačí jen technické a exaktní vědy samy o sobě dávat inspiraci svému vlastnímu rozvoji? Jak se zdá, budoucnost bude ještě více než dosud vyžadovat spojení těchto věd s filozofií, bude vyžadovat humanizaci exaktních věd, zapojení vědy do přímého kontextu celé kultury. Dokonce se zdá, že čím větší a rychlejší bude pokrok technických věd, čím více se člověk přiblíží své budoucnosti ovlivněné kosmem, tím naléhavější budou ony výzvy morální, kterými budeme muset čelit nebezpečí zneužití invencí lidských mozků. Neboť, jak bylo kdysi řečeno, člověk si spíše uvědomuje, co všechno může, než to, co by neměl ve prospěch své příští existence dělat.
Je nepochybně pravda, že vysokoškolská výchova je finančně náročná a náklady a investice do vysokoškolského vzdělání na celém světě v posledních desetiletích neobyčejně vzrostly, stejně jako dramaticky vzrostly počty vysokoškolských studentů. Jen na naší univerzitě se v uplynulých sedmi letech zvýšily o 85 procent! Po druhé světové válce, se jako součást ekonomické a politické i duchovní proměny světa proměnilo univerzitní studium z výchovy nepočetné elity ve skutečně masovou záležitost a tento proces dále pokračuje. Kvalitní věda a vysokoškolská výchova není levná a nikdy nebude. Přesto však je pro budoucnost národa a jeho kulturní úroveň, která podmiňuje budoucí hospodářský vzestup, nezbytná.
"Pánové, universita má pro národ význam nejen vědecké, nýbrž i národní instituce. A našemu národu, v jehož dějinách hrály osudy university tak významnou roli, přirostla jeho universita, jeho ˛vysoká škola˙ jak my říkáme, tak k srdci a má pro ni takové nadšení, s jakým se setkáte u sotva kterého jiného národa... U nás Universita je a vždy byla velice populární ústav... Rozvíjet naši universitu a celý náš vědecký život je hlavní problém českého národa." Tato slova, která znějí stejně naléhavě a aktuálně i dnes, zazněla na půdě Říšské rady ve Vídni 6. července 1892, tedy před 85 lety, z úst poslance a profesora naší univerzity T. G. Masaryka. Byla to řeč, ve které pledoval pro vznik další české univerzity a pro posílení finančních dotací pro Karlovu univerzitu. Tempora mutantur, ale, jak se zdá, některé problémy jsou věčné.
Jen málokdo si uvědomuje, jak velké množství finančních prostředků musí být investováno společností do výchovy příští inteligence, kolik stojí kvalitní lékaři, inženýři, právníci, učitelé... A jen málokdo si také uvědomí jak velký objem finančních prostředků musí být investován do vědeckého výzkumu. Přes všechny současné obtíže to však musíme podniknout, nechceme-li beznadějně zaostat za světovým vývojem. Je také dobře známo, že tato společenská investice, jejíž návratnost je sice pomalá, je současně tou nejjistější a výnos z vloženého kapitálu nejvyšší. Příklady velkých a úspěšných ekonomik evropských a světových nám to výstižně dokládají. Podlomíme-li investice do vzdělání, do vědy, ohrozíme nepochybně svou národní budoucnost.
Vraťme se však, dámy a pánové, k onomu původnímu účelu našeho dnešního zasedání. Vás všechny, celou veřejnost domácí i zahraniční, zvu jménem naší univerzity, abyste si s námi připomněli nejen oněch 650 let naší existence, nejen oněch 650 let poctivého usilování a hledání pravdy, nejen oněch 650 přetěžkých let, kdy často bída, utrpení i smrt byly odvrácenou stranou univerzitní slávy a štěstí z oněch záblesků poznání, které byly často jen jedinou odměnou jejím studentům a učitelům, ale aby jste si připomněli především význam vzdělání a vědeckého pokroku pro budoucnost lidstva. Hlásíce se k odkazu našeho zakladatele krále Karla, hlásíme se současně i k jeho pokynu, kterým zavázal naši univerzitu a jistě i všechny její následovnice, abychom pro všechny, kdož ... "bez přestání lačnějí po plodech věd...nalézali v království stůl k pohoštění připravený a aby se ti, které vyznamenává důvtipem vrozená chápavost vloh, stali vzdělanými znalostí věd...." Činíme tak a slibuji, že tak budeme činit i v budoucnu, neboť v budoucnosti spočívá pravý smysl univerzitního života. Je skryt nejen v každodenním usilování o přiblížení se pravdě poznání, ale i ve studentech, kteří jej přijímají pro příští generace. Univerzita je tak naší společnou nadějí a vírou v budoucnost otevřenou národům vzdělaným a kulturním.
Quod felix faustum fortunatumque eveniat.
poslední změna 4. prosince 1997