Vážený pane prezidente, Eminence, Excelence páni velvyslanci, páni předsedové ústavního a nejvyššího soudu, páni poslanci a senátoři, pane předsedo vlády a páni ministři, Vaše Magnificence, spectabiles, honorabiles, amici carissimi, vážení členové akademické obce Univerzity Karlovy, vážení a milí hosté,
je tomu v tomto století již podruhé, co se akademická obec naší univerzity za přítomnosti hlavy státu schází v těchto památných zdech, ve staroslavném Vladislavském sále, kterým skutečně kráčely dějiny tohoto státu, na Pražském hradě, symbolu české státnosti.
Je tomu dnes právě padesát let, kdy se v těchto místech sešli naši předchůdci, aby si v přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše připomněli výročí založení Univerzity, tedy její šestisté výročí. Stejný sál, stejná univerzita. Také nyní jsou mezi námi početní zástupci zahraničních univerzit a vědeckých společností, také nyní je mezi námi prezident našeho státu. A přece jaký rozdíl, jaká dramatická proměna!
Tedy, jen několik týdnů po únorovém převratu, kterým byla otevřena cesta k vládě bezpráví a nesvobody, v dusném ovzduší obav a strachu z dalšího vývoje, po vynucené demisi rektora Karla Engliše, tlumočil prezident Beneš univerzitě a národu své obavy ze ztráty svobody a demokracie: . . . "je třeba stále znovu pěstovat a uskutečňovat veškerou duchovní svobodu", prohlásil tehdy, "která je podmínkou každého opravdového duchovního života a duševní práce vůbec. Tato svoboda, založená na úctě člověka k člověku a na obecné snášenlivosti, jejímž sídlem naše universita už svou tradicí vždy byla, dovede bohdá v míru universitu Karlovu a nás všechny s ní k šťastnému rozkvětu a opravdu šťastné budoucnosti."
Avšak nejen pro univerzitu, ale pro občany tohoto státu, začala naopak tragická doba útlaku. Cesta ke šťastné budoucnosti byla na dlouhých čtyřicet let uzavřena. Stejně jako občanské svobody i univerzitní akademické svobody byly pošlapány tam, kde měla vládnout svoboda slova, svědomí, tolerance a úcta k mínění druhých, nastoupil diktát ideologických dogmat. Tisíce studentů bylo vyhnáno z jejich poslucháren, stovky učitelů zbaveno možnosti učit a vědecky pracovat, mnozí skončili v pracovních táborech, ve vězeních a na popravištích. Univerzity byly izolovány od demokratického světa. Lidská důstojnost těch, kteří na univerzitách přežívali, byla zneuctěna. Stejný sál, stejná univerzita, stejné shromáždění. Avšak opravdu stejné?
Dnes se tu setkávají zástupci akademické obce Univerzity Karlovy a zástupci dnes již 27 českých vysokých škol jako svobodní reprezentanti svobodných univerzit, na kterých byly obnoveny akademické svobody univerzit, které jsou dnes svobodné, samosprávné a autonomní, které jsou skutečnými školami demokracie, vychovávající nové generace svobodných lidí, kteří nemusí hledět s obavami do budoucna. Stojí tu plni odhodlání pokračovat v úsilí o svou proměnu v moderní vysoké školy, které úrovní své práce vědecké a učitelské jsou sebevědomou součástí světové rodiny univerzit. Setkávají se se svým prezidentem, který je symbolem obnovení svobody a záruky demokracie, setkávají se s poslanci a senátory, kteří zvoleni ve svobodných volbách jsou zárukou parlamentní demokracie. Ano, dámy a pánové, to je to, co odlišuje toto památné shromáždění od onoho před padesáti lety.
Avšak památný Pražský hrad vyvolává i jiné myšlenky. Právě před 650 lety, 7. dubna 1348, to byl český král a později římský císař Karel, rodem Lucemburk a po své matce dědic prastaré tradice přemyslovské, který založil pražské vysoké učení, sleduje tak nejen svou imperiální politiku, pro kterou byla univerzita, v duchu křesťanského učení, jedním ze sloupů křesťanství vedle papežství a císařství (impéria), ale i zvýšení vzdělání a jeho zpřístupnění obyvatelům jeho království, i všem, kdož budou toužit po jeho plodech. Univerzita se tak stala klenotem na jeho zakladatelském díle, kterým bylo dobudování a upevnění státu České koruny, oné skutečné středověké evropské velmoci a základny pro rodovou moc Lucemburků. A univerzita podnes patří mezi pilíře, opory české státnosti. Snad je to právě tato skutečnost, která vedla k tomu, že naše univerzita od samého počátku své existence věrně sdílela osudy, slávu i úpadek svého národa. Snad to byla právě tato skutečnost, pro kterou se Karlova univerzita stalo přímo symbolem vzdělanosti a její zárukou, snad právě proto učitelé a studenti naší univerzity stáli vždy v předních řadách těch, kdož usilovali o pokrok, spravedlnost a lidskou důstojnost a státní samostatnost. Snad právě proto dokázali v průběhu oněch dlouhých staletí její existence přinášet i oběti nejvyšší, své životy: připomeňme jen některá jména a některé osudy: Mistr Jan Hus, Mistr Jeroným Pražský, Mistr Jan Jessenius, studenti, kteří padli v dobách 30-tileté války při obraně Prahy, či roku 1848 na pražských barikádách, Jan Opletal a popravení studenti v listopadu 1939, studenti, kteří položili své životy na bojištích 2. světové války, Jan Palach v roce 1969. Skláníme se v pokoře před jejich obětmi - jejich jména nebudou nikdy zapomenuta.
Avšak i v současnosti jsou to u nás univerzity, na kterých se uskutečnil a stále a denně uskutečňuje významný proces přerodu naší společnosti, která až do roku 1989 žila pod tlakem komunistické totality. Svobodné prostředí univerzit se stalo skutečnou školou demokracie a vychovává nové generace svobodné národní elity.
Univerzity plní ovšem také důležitou úlohu center a záruk národní kultury a vzdělanosti. V současném světě, který díky informační explozi se nejen spojil v jediný citlivý organismus, prožívající bolestivě i sebemenší otřesy své soustavy, ale který se současně stal uniformní a až odpudivě jednotvárný svou postmoderní civilizací, je to právě kultura, která udržuje identitu národů, ras, náboženství, jazyků, to vše jako nezbytnou či základní podmínku rozvoje této globality. Není pochyb o tom, že součástí této kultury je i věda a vzdělanost, že je to výchova k toleranci a snášenlivosti, bez nichž si soužití světového společenství nedovedeme ani představit. Ostatně v chaosu národní i světové politiky jsou to právě univerzity a jejich globální spolupráce, která se stává východiskem i pevnou oporou úsilí o zachování lidské civilizace a důstojného života. Zdá se proto, můžeme říci, že univerzity jsou a budou živým organismem, stále se rozvíjejícím. Avšak jsou jím, použijeme-li okřídleného výroku Palackého, jen potud, pokud se řídí idejemi, ze kterých vznikly a kterými stále žijí. Jaké jsou to však ideje? V čem spočívají, jak se projevují?
Nepochybně se asi shodneme na tom, že základním smyslem a posláním univerzit je hledání pravdy, že univerzity jsou místem v nichž jde o "universitas veritatum", tedy o hledání spořádaného universa pravdy. V tomto smyslu je také úsilí učitelů i studentů společné - hledají pravdu, účastní se onoho nádherného dobrodružství poznávání nepoznaného.
Pokud však tuto zdánlivě jednoduchou a naivní tezi promítneme do života univerzit, vidíme, že má celou řadu závažných důsledků. Aby univerzity mohly plnit tuto úlohu, musí být místem, kde panuje ovzduší akademických svobod, kde síla argumentu je nadřazena společenské hierarchii a služební autoritě. Místem, kde sami členové akademické obce rozhodují o základních podobách své činnosti, nezávisle na rozhodování jakékoliv moci státní či politické. Tento požadavek nás však také neodvratně posouvá k otázce, jaký má být vztah univerzit ke státu. Zdánlivě jednoduché je to u univerzit, které jsou soukromé a od státu neodvisí. Komplikovanější je to s univerzitami státními, které jsou na něm závislé zejména finančně a v totalitních systémech i ekologicky a mocensky. Myslím, že se však nemusíme zabývat tímto extrémním vztahem, který vede k podřízení učitelů i studentů brutální moci státu přímo či prostřednictvím politických stran. Důvod je prostý - v takovém případě ztrácejí univerzity základní podmínku své existence - svobodu. A kdo jiný to ví lépe než právě my s našimi minulými zkušenostmi?
Avšak i u nás a v ostatních demokratických zemích se často setkáváme s poukazem na to, že pokud stát univerzity finančně podporuje, má právo je řídit, v duchu známého přísloví - "čí chleba jíš, toho píseň zpívej". I tu však platí stejný argument. Neboť jen svobodná univerzita, svobodní a nezávislí členové akademické obce mohou hledat a objevovat pravdu a být nezávislými oponenty, kteří stojí mimo politické zápasy, i vůči moci státní. A naopak platí, jak řekl nedávno Miloš Forman, významný světový umělec českého původu, že jen ta společnost je svobodná, kde je nejen možné říkat pravdu, ale kde se to dokonce vyplácí.
Další zřejmou ideou, kterou v sobě nesou univerzity od středověku a která je i dnes nepochybně cenná, je jejich mezinárodnost či nadnárodnost a jejich otevřenost, umožňující široce založenou mobilitu, kdysi scholárů a mistrů, dnes studentů a profesorů. Řečeno jinými slovy, univerzity byly a měly by být společenstvími otevřenými nejen nacionálně a jazykově, ale i sociálně. Tato skutečnost nabývá opět zvláštního významu právě v naší době, kdy se svět díky komunikační a a informační explozi nápadně zmenšil. Jestliže nás fascinuje představa, jak každodenně na celém světě přichází do poslucháren a knihoven či laboratoří stovky milionů mladých lidí, aby bez rozdílu barvy pleti, náboženství a jazyků, se věnovali přípravě na svá příští povolání, jak podstupují onen úžasný proces vzdělávání, aby se stali příslušníky národních elit a zárukou příští prosperity, tím více musíme myslet na zvláštní odpovědnost, kterou mají univerzity (a především jejich učitelé) v tomto procesu: t.j. odpovědnost za výchovu k toleranci, výchovu k chápání a rozumění oněch odlišností, které vytvářejí národní identitu.
V této multikulturnosti světa je obsažena i další naléhavá výzva pro univerzity příštího tisíciletí. Zdá se, že právě jim náleží úkol ukázat cestu i způsoby, jak překročit ony hranice mezi kulturami a náboženskými systémy, které tak ostře dnešní svět rozdělují či, pokud vedou uvnitř státních hranic, vyvolávají národní a náboženské konflikty, které z bezradnosti, jak je řešit plodí agresi, nesnášenlivost a násilí.
Výchova k toleranci a demokracii je ovšem na univerzitách založena především na vnímání akademického prostředí, na podílu studentů na životě univerzity, na tom, že se jim dostává příležitosti hájit své názory ve svobodné diskusi, že žijí v prostředí rovných. A tu se dostáváme k další příští úloze univerzit. Vždyť pojítkem mezi lidmi a zejména mezi námi Evropany nemůže být jen trh a ekonomika, společná měna a nadstátní politická organizace, ale také společné duchovní vnímání světa, společná kulturní tradice, neboť, řečeno s Heideggerem, věda a technika sice zkracuje vzdálenost mezi kontinenty, avšak nepřibližuje člověka člověku.
Univerzity však byly od středověku ovládány také dalšími idejemi. Připomeňme tu již zmíněnou ideu svobodné univerzitní společnosti. Právě proto by univerzita měla a snad dnes již také je vzorem demokratického společenství se všemi riziky, které to přináší: totiž závazkem kritické odpovědnosti vůči společnosti. Univerzita nejen nastavuje společnosti zrcadlo, je nejen v pravém a dobrém smyslu slova jejím oponentem, jak již bylo řečeno, ale je současně i obrazem stavu společnosti, jejího chápání významu vědy a vzdělanosti pro příští vývoj. Neboť jak se společnost chová ke svému školství, ke své vzdělanosti, tak se chová i ke svým budoucím generacím, ke své budoucnosti. Připomínáme-li si tak často okřídlená slova Karlovy Zakládací listiny, neměli bychom zapomínat, že otec vlasti hovořil o opravdové hostině ducha, nikoliv o skromné přesnídávce! To jsou ovšem věci, které univerzita sama řešit nemůže a musí spoléhat na moudrost a odpovědnost těch, kterým předali občané správu věcí veřejných.
Avšak, dámy a pánové, dovolte, abych připomněl další hodnoty univerzit , které je třeba cílevědomě rozvíjet.
Mám tu na mysli zejména autoritu univerzity, založenou na její tradici i současných výkonech badatelských a učitelských. Předností této autority je, že není založena na moci a není a nemůže být diktátem vůči společnosti: Je naopak přirozeným důsledkem univerzitního působení. Tato autorita není však věčná, může být nejen ohrožena, ale i ztracena. To, co jí zvláště ohrožuje, jsou vnitřní problémy univerzit, jejich vnitřní uzavřenost, malá přizpůsobivost, zahleděnost do svých problémů, nedostatek reflexe. Avšak naštěstí univerzity - a Karlova univerzita to dokázala již mnohokrát - dovedou včas své problémy řešit a napravovat.
Univerzity však vnášejí do společnosti mnohem více než oponenturu a kritiku veřejného života.
Jejich dalším nesporným posláním je i pěstování spirituálního rozměru společnosti, což je zvláště důležité v dnešním sekularizovaném světě. Neboť, dámy a pánové, univerzity tu nejsou jen proto, aby byly továrnami na specialisty, odborníky. Ovšem že je připravují, ovšem že usilují o kvalitu příštích lékařů, techniků, učitelů a právníků. Toto usilování však má v sobě současně prvek výchovy a vzdělávání, který dává odbornému studiu nejen široký základ vědecký, ale především všelidské dimenze, výchovu k morálce, etice, k odpovědnosti.
Právě proto univerzita musí být institucí, která udržuje, oživuje a reprodukuje duchovní stav společnosti. Musí být jednotou jak toho, co je ve vědě nejmodernější, tak i současně tradice, musí být strážcem osvědčených a tradičních hodnot. Právě to zní činí v dobách nejistot a kolísání pevnou oporu a naději.
Dámy a pánové, to jsou snad dobré důvody pro to, abych vyjádřil své hluboké přesvědčení, že ze všech institucí, ze všech nástrojů své existence, které lidstvo ve své minulosti vynalezlo, jsou právě univerzity naprosto nepřekonatelné svou adaptibilitou, svou schopností reagovat na nové, svou kvalitou sdružování výzkumu a vzdělávání, svou jednotou badatelů - učitelů i studentů - svým směřováním do budoucnosti, svým zájmem o obecné blaho, o "bonum communae" a současně prostředkem, aby tento zájem byl neustále kultivován a obnovován.
Blížíme se ke konci našeho milénia a magická výzva, často spíše symbolicky spojující proměny doby s příchodem nového tisíciletí, nalézá svůj odraz i v otázkách, které jsou na univerzitní půdě projednávány v souvislosti s jejím 650. výročím založení. Budoucnost univerzit, způsob, jak budou čelit problémům, které přinášejí technologické revoluce současnosti a příštích zítřků, obrovský růst populace, který se dostává do hlubokých rozporů s ohroženou přírodou a ohrožuje naši budoucnost vyčerpáním zásob surovin a neodvratitelným a nenahraditelným poškozováním životního prostředí, nezadržitelný a dosud neovlivnitelný růst spotřeby. To vše a mnohé jiné klade naléhavou otázku, jaká bude budoucnost a činnost univerzit v blízké budoucnosti. Klade otázky, zda nebude třeba volit jiné instituce, nové formy vzdělávání, zda vůbec jsou univerzity schopny na tyto naléhavé výzvy reagovat. Není však, myslím, pochyb, že pokud se nevzdálí svému poslání, idejím, kterými se řídí od svého středověkého založení podnes, nemusíme se o jejich osud obávat.
Vraťme se však opět k naší Univerzitě Karlově, jejímuž výročí je toto shromáždění věnováno.
Milovaná a urážená, vždy znovu a znovu, díky neustávající píli a odvaze svých učitelů a posluchačů, povstávala z popela a trosek válek, aby naplňovala odkaz svého zakladatele, moudrého krále Karla. Aby naplňovala to, co je nejen jí, ale všem univerzitám vlastní: službu vědě, poznání a hledání pravdy, službu svobodě jednotlivce i národa, budování křehké naděje o budoucím šťastném životě lidstva v příštích staletích a tisíciletích. V předlouhé době jejího usilování se rodili i umírali králové, vznikaly a i opět zanikaly říše, přicházely a proměňovaly se nové a nové ideje, lidstvo klopýtalo trnitými cestami své každodennosti, avšak naše univerzita trvala a žila, proměňující se s dobou jako stálice a symbol vědy a vzdělanosti. A takovou je i nyní, kdy desetitisíce studentů každodenně přicházejí do našich univerzitních poslucháren, laboratoří a knihoven, aby se učili nejen praktickým dovednostem, ale aby se vzdělávali, osvojovali se vědění svých učitelů a jejich předchůdců, shromažďované lidstvem v toku minulých staletí aby se učili i vůli a odvaze poznávat nepoznané, moudrosti jak využívat svých znalostí k dobru veškerenstva, aby se učili trpělivosti a naučili se těšit z oněch, bohužel, tak řídkých záblesků nových objevů.
Rád bych vyjádřil naději, že snad příklad osudů jedné z nejstarších evropských univerzit přesvědčivě ukazuje, jaká je síla univerzitních idejí, jaká je síla a poslání vzdělanosti, jaký je úkol a smysl vědy, a ovšem jaká je i odpovědnost těch, kdo zasvětili svůj život univerzitě a vědě. Snad také běh dějin naší univerzity tak úzce spojených s dějinami naší země ukázal, jak osudově jsou navzájem spjaty, jak se podmiňují.
S hrdostí i naplněni vděčností můžeme dnes prohlásit, že kdysi osamocená Univerzita Karlova je dnes součástí početné sítě českých univerzit a vysokých škol, se kterými ji pojí pouto vzájemné odpovědnosti za budoucnost české vědy a vzdělanosti. Stejně tak je však spojena s více než 135 světovými univerzitami a dalšími mezi národními organizacemi v úsilí o posílení svého podílu na rozvoji české vědy, v úsilí o posílení vědomí svých studentů, že jsou a vždy byli součástí velkého sjednocujícího proudu, přesahujícího úzké rámce národní a státní, překračujícího hranice víry i náboženství, rozdíly kulturní, onoho proudu, který směřuje k šťastné budoucnosti lidstva.
A tak univerzita, onen organismus, který žije, proměňuje se rozvíjí prací svých studentů a učitelů, překračuje práh 650 roku svého trvání. Dovolte, abych i já, její 505. rektor, jeden v nikdy nekončící řadě rektorů, využil této příležitosti a vyzval Vás, abyste spolu se mnou popřáli Univerzitě Karlově, jejím studentům i učitelům štěstí do příštích let a aby také všichni, jímž leží na srdci osud vzdělanosti, stáli při ní i ostatních vysokých školách v jejich úsilí o přetvoření moderní univerzity příštího tisíciletí.
Quod bonum felix faustum fortunatumque sit !