poslední změna 12. dubna 1999
Další schůzku si dali všichni příznivci cyklu koncertů dobové hudby dne 26. ledna 1999 v 19.30 hodin na tradičním místě. Tedy ve Velké aule historické budovy Karolina. Čekal na ně nejen komorní orchestr Collegium Musicum Universatis Carolinae, ale především hudební program, který rozhodně nemohl zklamat. O úvodní slovo se tentokrát postaral prorektor Petr Čepek, který poděkoval za podporu tohotu koncertu všem donátorům, a zvláště uvítal pracovníky České televize, kterým byl tento koncert především věnován. Vzpomenul však i na Českou spořitelnu, a. s. a Unipetrol, a. s. a mediální partnery - společnost MAFRA, a. s. Ringier, a. s. a Český rozhlas.
Z rozsáhlé tvorby britského skladatele Edwarda Elgara (1857 - 1934), která zahrnuje díla všech dobových druhů a obsazení - orchestrální, komorní, oratorní, scénická, písňová a která - nutno poznamenat - není až tak známá českému obecenstvu, byla vybrána jeho třívětá serenáda pro smyčcový orchestr. Patří k jeho raným dílům, vznikla roku 1892, ale opírá se o starší skicy, pocházející už z roku 1888. Zejména ve střední pomalé větě nacházíme rysy, jež jsou typické i pro skladatelův pozdější, zralý styl. Výrazně profilovanou melodickou linku, zasazenou do převážně diatonických, přesto ale komplikovaných a místy disonantně působících harmonických souvislostí.
Na programu večera byla dále populární suita ve starém slohu Z časů Holbergových, op. 40 Edvarda Griega (1843 - 1907). Vznikla roku 1884 u příležitosti oslav dvoustého výročí narození dánsko-norského spisovatele a dramatika Ludviga Holberga (1684 - 1754). Původně byla psána pro klavír a teprve dodatečně zinstrumentována pro malý smyčcový orchestr. Skladatel se nechal inspirovat starými a půvabnými barokními tanci a pokusil se napodobit styl hudby 1. poloviny 18. století. Úvodní preludium v rychlém tempu roste z drobného třítónového motivu se širokými akordickými figuracemi, připomínajícími hudbu G. F. Händela. Druhá část Sarabanda byl původně pomalý, obřadný dvorský tanec v třídobém metru, jehož domovem bylo Španělsko. Živější Gavotta ve dvoudobém metru pochází naopak z Francie a také její střední část, trio á la musette ("dudácká"), byla svého času typická např. pro skladby J. B. Lullyho. Následuje pomalá espresívní instrumentální árie (air) a nakonec živý provensálský tanec rigaudon, podobný gavottě.
Po přestávce zazněla skladba z léta roku 1878. Právě tehdy totiž vytvořil Leoš Janáček (1854 - 1928) svou Idylu pro smyčcový orchestr. Zajímavostí je, že tato skladba spolu se Serenádou pro stejné obsazení z roku 1877 patří k vůbec prvním dochovaným skladatelovým instrumentálním kompozicím, psaným ještě zcela v duchu dobové tradice. Nápadná je zejména blízkost hudbě Dvořákově, a to nejenom tím, že např. v páté větě je užita typicky dvořákovská dumka, ale také v řadě konkrétních melodických, rytmických a harmonických obratů i nástrojových efektů. Antonín Dvořák, Janáčkův uctívaný Mistr a starší přítel, byl ostatně přítomen i na brněnské premiéře této skladby, která zazněla poprvé 15. prosince 1878 spolu s jeho Slovanskými tanci a vybranými sbory.
Posledním hudebním dílem pak byla jednovětá Meditace na svatováclavský chorál od Josefa Suka, která vznikla na počátku 1. světové války a která měla vyjádřit vlastenecké stanovisko a víru v budoucí život národa. Původně byla určena smyčcovému kvartetu a v této verzi ji během válečných let uvádělo České kvarteto, jehož byl Suk členem. Suk po roce 1918 zkomponoval ještě Legendu o mrtvých vítězích (na paměť padlých českých legionářů) a slavnostní pochod V nový život. Všechny tyto skladby pak spojil opusovým číslem 35.