poslední změna 21. dubna 1999
Racionální myšlení se vzpírá spatřovat v samotném přelomu tisíciletí mimořádnou událost. Noc mezi 31.prosincem 1999 a prvním lednem - pokud samozřejmě nezkolabují nějaké nepřipravené počítačové systémy - bude v procesu vývoje lidstva asi úplně stejnou, obyčejnou nocí jako jakákoli jiná a z pohledu historie nebude znamenat předěl, o kterém by se mělo někdy učit v dějepise. Jenže vedle toho, že celá planeta bude mohutně oslavovat, stane se magické datum prvního ledna roku 2000 (bez ohledu na to, jak se vědci budou namáhat lidem vysvětlit, že třetí tisíciletí začne ještě o rok později) zcela jistě příležitostí k nejrůznějšímu bilancování, pohledům do minulosti a budoucnosti.
Je asi málo míst v naší republice, která by k takovému rozjímání byla vhodnější než půda této univerzity; instituce, jejíž existence byla spojena s naším národem, jeho kulturou a vzdělaností celé dvě třetiny času odcházejícího tisíciletí. Ojedinělou atmosféru tohoto místa a Vašeho shromáždění si velmi intenzivně uvědomuji: na jedné straně jsem poctěn, že mohu právě zde vystoupit, na druhé straně pak cítím velkou pokoru přede vším, co Univerzita Karlova znamenala, znamená a jistě bude znamenat nejen pro naši, ale i pro evropskou civilizaci.
Chci zde hovořit o mně nejbližším tématu, o české ekonomice. Tím se přirozeně krátí zpětný horizont pohledu a nelze se vracet tak daleko do minulosti, jak by se na půdě tak starobylé instituce možná slušelo. Dalo by se jistě pátrat po přímých, perzonifikovaných vazbách českého ekonomického myšlení na tuto univerzitu a zmínit například jména Josefa Kaizla, Albína Bráfa či Karla Engliše, ale ani toto nepovažuji ve vztahu univerzita - česká ekonomika za hlavní. Já osobně pokládám za principiální, že ve světě se stále zřetelněji prosazuje úměra: čím vzdělanější je společnost, tím je i zámožnější. Především z tohoto faktu odvozuji význam Univerzity Karlovy - jako jednoho z nejdůležitějších pilířů vzdělanosti v naší zemi.
Dámy a pánové,
v roce 1989 jsme dostali šanci otočit ekonomiku tak, aby směřovala k vyspělému západnímu světu. Tehdy se, a to nejen u nás, dovršil krach tzv. světové socialistické soustavy, kterou nemohla zachránit ani na poslední chvíli vyhlášená politika tzv. perestrojky. V soutěži obou hospodářských soustav, jak se tehdy s oblibou psávalo, došlo ke konečnému rozhodnutí, ke konečnému vyhlášení vítězů. Monopolní systém jedné strany a jednoho centrálního plánu definitivně prokázal, že už není schopen konkurovat svobodné tržní ekonomice zasazené do demokratického systému.
Pro všechny bývalé státy RVHP přinesl rozpad komunistického zřízení společnou výzvu: naučit se komunikovat, obchodovat a spolupracovat s vyspělým západním světem. Znamenalo to však přizpůsobit tomuto světu své chování, změnit systémy řízení, strukturu vlastnických vztahů, legislativu a usilovat o novou hospodářskou integraci. Některé kroky bylo možné provést prakticky přes noc: vzpomeňme na rychlou liberalizaci zahraničního obchodu a většiny cen, na zreálnění měnového kurzu, na odstranění základních deformací daňové soustavy. To byly některé klíčové kroky k vytvoření nezbytného makroekonomického prostředí, umožňujícího fungování tržní ekonomiky. S odstupem času lze tvrdit, že byly zvládnuty poměrně úspěšně.
Vedle toho však existoval soubor problémů, při jejichž řešení revoluční ráznost a spěch selhávaly. Pro připomenutí: na začátku devadesátých let přešly v ČR do rukou soukromých vlastníků majetky za stamiliardy korun, ať už formou restitucí, prodejů či kupónové privatizace. Přesto dnes ještě nelze mluvit o dokončení privatizačního manévru. Nejen že stát stále vlastní významné podíly v některých velkých podnicích či bankách, ale zejména se dosud nezdařilo vytvořit stabilní vrstvu nových soukromých vlastníků, to je lidí, kteří by rozvoj vlastní firmy považovali za základní smysl všech svých aktivit. Namísto toho nedostatečný institucionální rámec umožnil přežívat neschopným a netrestat podvodníky. Kapitálový trh dodnes neodrostl dětským nemocem a důsledkům dlouho pěstované lhostejnosti k jeho potřebné regulaci. Není asi tajemstvím, že mnozí jsme nespokojeni s tím, jak často selhávají řád a právo a orgány, které je mají zajišťovat
Opakuji: řadu velkých transformačních kroků jsme dost úspěšně provedli velmi rychle. Ovšem i jejich charakter byl často takový, že si radikální, jednorázové řešení přímo vynucoval. Několika zásadními rychlými rozhodnutími se Česká republika skutečně vyhnula vyšším nákladům transformace spojeným s otálením, které bylo typické pro některé jiné reformující se ekonomiky, a které se spolupodílelo na jejich nezdarech.
Na druhé straně se zde však nedařilo dost dobře vymezit okruh těch institucionálních problémů, které jsou pro fungování tržní ekonomiky právě tak nezbytné jako její makro- ekonomický rámec, ale jejichž řešení nelze zajistit jediným dekretem. Vystřízlivění z takové iluze je možná ještě nedostatečné a mnoho netrpělivých lidí podléhá dojmu, že dnešní potíže jsou spíš důsledkem chybných nebo chybně řazených makroekonomických kroků. Nevidí, nebo možná ani nechtějí vidět, že na institucionální přestavbě musí úporně a delší dobu pracovat široké skupiny vzdělaných odborníků, kteří zvládají svou problematiku nejen v domácím měřítku, ale jsou také schopni rozpoznat a tvůrčím způsobem aplikovat to, co se osvědčilo někde jinde. Na zakládání, rozvoji a kultivaci tržních institucí musí pracovat hodně přemýšlivých a pracovitých lidí, schopných vystihnout specifika transformačního procesu. Zase se tedy dostávám k důležitosti vzdělání: takové lidi je nutno dlouho a cílevědomě připravovat. Jejich dostatek či naopak absence se pomalu ale jistě stává určujícím faktorem, zda se bude naše ekonomika zdárně rozvíjet a zda budeme úspěšní při integraci do vyspělých struktur.
Dámy a pánové,
mluvil jsem o tom, že samotný předěl tisíciletí asi nebude nějakým významným datem v historii. Přesto se ale toto období zdá být opravdu určitým zlomem v dějinách naší země. Skoro na den přesně je to dnes rok, kdy jsme zahájili společně s dalšími pěti uchazečskými státy proces vyjednávání o vstupu do Evropské Unie. Právě na přelomu století a tisíciletí se tedy rozhodne, zda a jak rychle se zcela zásadním způsobem změní charakter našeho státu.
Momentálně jsme trochu víc v zajetí jednotlivých problémů, kdy citlivě vnímáme každý dílčí neúspěch, jenž nás na cestě do společenství vyspělých evropských demokracií potká, a může navíc vyvolávat nepříjemný pocit oddalování našeho vstupu. Ovšem z dlouhodobějšího pohledu považuji za důležité něco jiného: je to způsob, jak jsme schopni zužitkovat osudovou nutnost směřování České republiky do integrující se Evropy. Zda si tuto nutnost uvědomujeme, hlásíme se k ní, anebo máme naopak snahu co nejdéle setrvávat za svými zdmi, popřípadě ještě budovat nějaké nové. Jde i o to, zda se připojíme k vizím velkých Evropanů, jejichž dílo je spojeno s touto univerzitou, počínaje samozřejmě jejím zakladatelem.
Způsob našeho začleňování do evropských ekonomických a politickým struktur bude bezpochyby procesem, který nejvýznamněji ovlivní začátek příštího století. Je přitom představitelné, že společenský a ekonomický vývoj v kratším horizontu, například deseti let, můžeme absolvovat mimo Unii. Stalo by se tak buď v případě, že by nás orgány Unie neshledávaly z nějakých důvodů za zralé k přijetí, nebo by z nějakých vnitropolitických příčin byl náš vstup záměrně zpomalován a zpochybňován, anebo konečně, kdyby vnitřní problémy Unie nabyly takového rázu, že by bránily jejímu rozšiřování.
Někteří jednotlivci by pravděpodobně uváděli pozitivní momenty takového vývoje. Možná by argumentovali tím, že by se prodloužil horizont, ve kterém se podniková sféra musí adaptovat na budoucí bezprostřední a ostrou zahraniční konkurenci. Prodloužila by se tedy i doba, kdy lze přijímat různá ochranářská opatření. Prodloužení naší existence mimo struktury Evropské unie by asi také umožnilo delší časové rozložení nákladů spojených např. s přijetím náročných ekologických standardů nebo s plněním všech závazků plynoucích z Evropské sociální charty. A také by se prodloužilo období autonomně realizované fiskální, daňové, měnové a kurzové politiky. Asi by více času zbylo na dokončení institucionální transformace, která se z těch či oněch důvodů v posledních letech opožďovala. Toto vše vyhlíží na první pohled lákavě. Není však jen čirá fikce, že setrváváním mimo struktur Unie bude malá a otevřená česká ekonomika lépe odolávat konkurenčním tlakům stále více globalizované světové ekonomiky?
Vůči málo přesvědčivým výhodám politiky stát stranou Unie stojí nesporná pozitiva našeho členství. Samotné členství v Evropské unii znamená politické ukotvení v klubu zemí, které sdílejí shodné hodnoty. V politické rovině jde zejména o principy demokracie, dodržování lidských práv, respektování práv národnostních menšin. V rovině ekonomické jde o vytvoření a existenci fungující tržní ekonomiky, založené na soukromém vlastnictví. "Deštník" členství v EU přináší jistotu zahraničně politické orientace a nezvratnosti změn, ke kterým u nás došlo v posledních deseti letech.
Pro české firmy půjde o ničím nenahraditelný přístup na obrovský jednotný trh, trh založený na principu čtyř fundamentálních svobod, tj. na principu volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Trh tak veliký, že například výkyv v dynamice jeho růstu o jedno-dvě procenta by vůbec nebyl relevantní k řádu velikosti české ekonomiky a tudíž k míře jejích šancí se na takovém trhu prosadit. Zemi, které už jen vzhledem ke členství v Unii začnou partneři více důvěřovat, reálně čeká příliv investic a moderních technologií, což nutně urychlí strukturální změny, na které dnes nemáme dost prostředků. Neumím si představit lepší výzvu pro naše firmy a lepší předpoklad tolik žádoucího a trvalého oživení české ekonomiky. Navíc, vzhledem k nižší ekonomické výkonnosti lze počítat s výraznou finanční pomocí Unie, sledující jak překonání dosavadních úzkých míst v české ekonomice, tak postupné odstraňování dnešních ostrých diferencí v životní úrovni jednotlivých evropských regionů
Každý ekonom vždy zvažuje náklady a výnosy a související časové horizonty. Možnost členství v Evropské unii představuje slib nových příležitostí a šancí. Zároveň je korektní dodat, že nepřinese automatický úspěch bez toho, aniž bychom vynaložili značné úsilí. Ekonomický čas přitom plyne neúprosně. Prioritou hospodářské politiky proto musí být posilování konkurenční schopnosti v nejširším smyslu tohoto slova. Pouze taková ekonomika může soutěžit a ustát konkurenční tlaky uvnitř Evropské unie.
Nemělo by se zapomínat, že proces našeho přičleňování k Evropské Unii jsme defacto zahájili už před několika lety. Posilování vzájemných vazeb a přizpůsobování se evropským poměrům je v tomto regionu přirozené a probíhalo již před jejich institucionalizací. Vždyť téměř dvě třetiny českého zahraničního obchodu dnes připadají na země EU, při realizaci Evropské asociační dohody byly podstatně sníženy vzájemné celní sazby, po několik let jsou plně liberalizované všechny operace v rámci běžného účtu a rozsáhlá liberalizace existuje i pro většinu operací na kapitálovém účtu platební bilance. Hodně firem a jejich manažerů tedy dobře ví, co to je obchodovat se Západem, jaká konkurence a jaké podmínky s tím jsou spojeny.
V posledních letech rovněž zaznamenáváme velký příliv zahraničního kapitálu, a to převážně ze zemí Evropské unie. Ke značnému vzájemnému propojování dochází v bankovnictví a v oblasti finančních trhů. Probíhá tedy faktická, spontánní, avšak přirozená integrace naší ekonomiky do struktur Unie. A děje se tak i bez podstatné institucionální podpory těchto procesů.
Nechci zastírat, že proces přijímání do Unie je nyní náročnější než byl pro ekonomicky méně vyspělé státy, typu Řecka či Portugalska v první polovině osmdesátých let. Integrace Evropy od té doby výrazně pokročila, je už nemyslitelný návrat k silné regulaci kapitálových toků a devizového hospodářství nebo návrat k administrativním instrumentům měnové a kurzové politiky. Dnes žijeme v jiném, globalizovaném světě.To samo o sobě činí naši přípravu na vstup do Evropské unie náročnější. České republice nezbývá nic jiného než s tímto trendem držet krok. Nemůžeme kráčet pomaleji, nechceme-li odstup od Unie prohlubovat.
Zatím společenství evropských států přijímalo za své členy jen země s dlouhodobě fungující tržní ekonomikou založenou na soukromém vlastnictví. Tentokrát jde o státy, které se teprve nedávno rozloučily s plánovaným hospodářstvím. Adaptace na evropské standardy je tudíž v České republice složitější o to, že probíhá souběžně s dokončováním procesů transformace. Už jsem uvedl, že nejvíce dluhů máme v institucionální oblasti, tedy tam, kde je jejich řešení složité a pracné a kde je nelze provést nějakým dekretem nebo ekonomickým experimentem. Tady nám nebude stačit rozhodnutí sebeosvícenějšího úzkého grémia či jednotlivce; opakuji že tady úspěch zajistí jen usilovná práce masy vzdělaných lidí.
Možnost členství v Unii je velmi náročná výzva. Nejen naši politici, ale celý průmysl, zemědělství, věda, peněžnictví, legislativa - vlastně tedy občané - se musí rozhodnout, zda jsou ochotni a schopni podstoupit to velké množství práce, které je čeká. Na každém tomto rozhodnutí nakonec záleží úspěch či neúspěch právě probíhajících rozhovorů, v nichž musí být zcela jasně odloženy stranou krátkozraké politické i ekonomické motivy.
Proč právě o tom hovořím? S naším vstupem do Unie bude totiž spojeno částečné omezení suverenity českého státu. Takové strohé konstatování zní velice nepříjemně, a je velice pravděpodobné, že se z nejrůznějších stran ozvou hlasy o oklešťování národní svrchovanosti ve prospěch bruselské byrokracie a jakýchsi podivných nadnárodních institucí. Toto může mít silný ohlas v různých vrstvách společnosti a může to ve veřejnosti zpochybnit užitečnost našeho členství. Vždyť to v té či oné míře prožily i jiné evropské státy. Ovšem právě proto, že otázky státní svrchovanosti jsou tak citlivé, je o nich nutno velmi otevřeně mluvit.
V prvé řadě by mělo být jasné, že jsme to my, kteří usilují o přijetí do Unie, a že ona by se bez nás obešla rozhodně lépe než my bez ní. Jestliže proklamujeme svůj zájem o vstup do společenství, jehož členové sdílejí stejné základní principy práva a uspořádání společnosti, pak členstvím v takovém společenství se nutně zavazujeme stejné postuláty ctít a dodržovat. Mohou být někdy nepříjemné, mnohdy je můžeme dokonce pokládat za mylné. Ale pak nezbývá než prosazovat jejich změnu a nikoli, že je přestaneme respektovat. Může se nám, možná i oprávněně, nelíbit například agrární politika Unie, ale jako její členové ji budeme povinni převzít.
Částečné omezení naší suverenity není zadarmo. Protiváhou jsou již zmíněná ekonomická a politická pozitiva. Vzdání se části suverenity také neznamená konec naší národní identity, kulturního dědictví a tradic. Bude záležet především na nás, jak si svůj národní profil udržíme.
Je zřetelné, že politická soutěž je zápolením o právo rozhodovat, zápasem o nějaké kompetence. Není třeba se pozastavovat nad tím, že pokud dochází v této oblasti k výrazným posunům, nabývají emoce na intenzitě. Přesto se v Evropě našlo dost odvážných státníků, kteří viděli o něco dále, opravdu do třetího tisíciletí. Oni dovedli přesvědčit většinu obyvatel svých zemí, že stále těsnější integrace v Evropské unii a později v jejím zatím nejvyšším stupni, tj. v Hospodářské a měnové unii, je zájmem i jednotlivého státu, byť tím i přijde o část své suverenity. Dokázali do značné míry eliminovat vznik primitivního nacionalismu, jenž dovedou někteří vůdci velmi umně rozdmýchat, a který v historii Evropy vedl k tolika válečným konfliktům.
Myslím, že o suverenitě, i když jen v měnové oblasti, mám právo hovořit, protože jsem představitelem instituce, která si za svůj strategický cíl vědomě vytyčila jakousi sebedestrukci: tzn. konec autonomní měnové a kurzové politiky spojený se začleněním České republiky do prostoru jednotné evropské měny. Naším dlouhodobým cílem je tedy rozloučit se s korunou právě tak, jako se Němci brzo rozloučí se svou markou nebo Francouzi s frankem. Staneme se víceméně realizátory a nikoli tvůrci samostatné politiky, výrazně se omezí naše spoluúčast na rozhodování o množství a ceně peněz. Naopak budeme podporovat všechny kroky vedoucí k brzké realizaci takového stavu. Vždyť to pokládáme za objektivně nejnadějnější cestu vývoje uvnitř evropského regionu.
Na přelomu tisíciletí se před českou ekonomikou otevírají perspektivy, které neměla nikdy předtím. Snažil jsem se ve svém vystoupení poukázat na rizika, která by mohla vést k promarnění dnešní šance. Spatřuji je primárně v tom, že by převahu v rozhodování o našem evropském začleňování získaly argumenty bojácných a politicky krátkozrakých lidí. Prostě lidí, kteří se obávají ostré soutěže, tj. konkurence o podíly na trhu, o pracovní místa nebo i o podíly na politickém rozhodování.
O tom, zda se uvedená rizika naplní či nikoli, rozhodne míra vzdělanosti, tj. kvalita racionálního uvažování a kulturní vyspělosti našeho národa. Vzdělaný člověk je sebevědomý, nebojí se soutěže a náročnějších podmínek pro své uplatnění. Vzdělaný člověk také dovede posoudit, co je budováním racionálního ekonomického řádu, skutečnou obhajobou národních zájmů a zachováním národní identity v současném světě. Pokud tedy mohu u příležitosti dnešního jubilea vyslovit nějaké přání, pak je to přání aby Univerzita Karlova vychovávala stále větší počet oněch - na vlastní rozum se spoléhajících - vzdělanců. Na nich závisí osud české ekonomiky a společnosti především.
Děkuji za pozornost.